Jaké to bylo v Tádžikistánu? (3. část)

<<< předchozí díl

neděle, 12. srpna 2007 (14. den)

Na rozdíl od sychravého včerejška je dnes nádherně. Jdeme pěkným travnatým údolím, s několika menšími soutěskami a občas míjíme ohromné balvany, nad kterými by boulderistovo srdce zaplesalo. Jenže nám lezení po kamenech nic neříká a v klidu jdeme dál. Potok se mění v dravou říčku s peřejemi a pomalu přibývá vegetace. To je příjemná změna.

K polednímu přicházíme na travnatou pláň. Jsou tu opuštěné ohrady pro dobytek a starý rezavý srážkoměr, který už ale dávno nikdo nekontroluje. Planina končí kolmým srázem. Tady trochu bloudíme, než nacházíme cestu kudy dál. Ta správná pěšina obchází sráz zleva a po ní se dostáváme pod téměř kolmou stěnu z usazených hornin. Je to pozůstatek morény, kterou sem kdysi dotlačil ledovec. Ten sice dávno roztál, ale zbytky morény zůstaly dodnes. Nános hlíny a kamení vypadá na první pohled nestabilně, ale erozi odolává překvapivě dobře.

U potoka pod morénou zastavujeme na oběd. Zatímco se přehrabujeme v batozích, přichází pěšinou od řeky Tádžik se dvěma osly obtěžkanými nákladem. Zastavuje u nás a nechává osly odpočinout od plných pytlů. Veze prý zásoby pro svého bratra, který někde tady v horách pase přes léto ovce. Nabízí nám cukr a žvýkací tabák. Bereme si jen kousek cukru a na oplátku nabízíme právě dovařenou polévku, ale nechce. Po obědě ještě odpočíváme a chlapík taky chvíli zůstává, než se jeho osli dostatečně nažerou pichlavých bodláků, co tady rostou za skalkou.

Tádžik není nijak zvlášť přívětivý, ale má zářivý úsměv. Nějaký ten zlatý zub tu má hodně lidí, to patří k místním tradicím, ale tenhle jich má plnou pusu.

Po odpočinku pokračujeme dál. Řeka hučí v peřejích někde hluboko pod námi a stezka šplhá po úbočích kopců. Trvá dlouho, než se zase dostaneme dolů k vodě. Pak se údolí začíná otevírat a po jeho plochém dně už se jde o dost pohodlněji.

Procházíme řídkým lesíkem s kobercem hebké trávy. Je tu dost vlhko a řeka se rozlévá do několika ramen a tůní. Je to tedy spíš lužní lesík. I tak se tu utáboříme. Jsou jen čtyři hodiny a dalo by se jít klidně dál, ale není třeba to dnes nijak hrotit. K jezeru Iskanderkul to máme jen kousek. To v pohodě dojdeme zítra.

Příprava večeře. (foto: Franta)
Příprava večeře.foto: Franta
Nejpříhodnější místo na spaní nacházíme na prosvětleném palouku, kde je sucho a staré ohniště mezi kameny. Věci z batohů necháváme povalovat u stanu a jdeme vařit. Dnes po dlouhé době zase na ohni. Čas příjemně plyne v pomalém rytmu vlahého podvečera, kdy se slunce líně sklání k západu a kdy není kam spěchat. Zvolna uklízíme věci rozložené kolem stanu, když okolo projíždí domorodec na oslu.

Okamžitě se zajímá o naše lano úhledně smotané do panenky a hned abychom mu kus dali. Kousek by mu prý stačil. No to tak! Řezat kvůli němu fungl nové lano, to by tak scházelo. Nic! Ale dotírá pořád dál. Na krku čelovku Petzl, kterou mu snad dala nějaká Francouzka jako dárek. A my jsme na něj zlí, protože mu nic nechceme dát! Nedá si pokoj. Čtyři metry by mu stačili. Proč mu je nechceme dát, když mu Francouzka dala "fanáryk"? Nic, lano nebude! Na to může zapomenout. Je neodbytný. "Padárok, padárok", dožaduje se stále. Raději hážu lano do stanu, aby ho neměl na očích, ale nechce to pochopit.

Už nás to handrkování nebaví a přemýšlíme, jak se ho konečně zbavit. Máme tu kus tenčí šňůry, ty čtyři metry to skoro budou, tak mu ji se skřípěním zubů nabízíme, aby už dal pokoj. Ale vymlouvá se, že je moc krátká. A zase jsme na něj hrozně zlí, jinak bysme mu přece dali "padárok". Asi si představuje tak deset metrů nebo rovnou celé lano. Pomalu se však smiřuje s tím, že lano nedostane. Než to vzdá, chvíli ještě prudí a somruje aspoň tu krátkou šňůru, kterou ještě před chvílí nechtěl. S tou pak mizí pryč. No konečně!

Do tmy pak sedíme u ohýnku a povídáme si. Už se nám to krátí. Zítra je náš poslední den tady v horách.

pondělí, 13. srpna 2007 (15. den)

Verča vstává jako vždy první, leží před stanem a opaluje se. Chlapík, jedoucí kolem na oslu, je tím tak zaujatý, až div, že si neukroutí hlavu.

Vesnice a zelené políčko za řekou. (foto: Franta)
Vesnice a zelené políčko za řekou.foto: Franta
Po snídani pokračujeme dál údolím řeky Arch. Je poznat, že se blížíme k  vesnici. Dlouhou dobu jdeme kolem zavlažovací strouhy. Postupně přibývá můstků přes řeku, vyšlapaných stezek a jiných známek lidské činnosti. Pak se objevují první políčka.

Míjíme jedno takové s mladým obilím a nemůžu od něj odtrhnout oči. Ta svěží zeleň je úžasná. Naráz si uvědomuju, proč se nám včera tak líbilo v tom lesíku. Bylo tam zeleno! Už dva týdny se pohybujeme v prostředí, kde převládá led nebo kamení a prach. Ten už máme zalezlý úplně všude. Když je někde vegetace, tak šedivá a zaprášená. Ta zelená nám prostě chybí.

Na dohled od vesnice potkáváme dva Tádžiky. Jeden z nich je ten, kterého Verča ráno tak zaujala. Jsou mladí a hovorní. Bavíme se s nimi docela dlouho a zkoušíme pak i jezdit na jejich oslech. Je to příjemné setkání.

Holky se učí jezdit na oslech. (foto: Franta)
Holky se učí jezdit na oslech.foto: Franta
Do vesnice nejdeme, ta je za řekou, a procházíme jen mezi stájemi pro dobytek. Tady už jsme zpátky v civilizaci. Dá se sem dojet autem a je tu elektřina, telefonní signál. To ale znamená, že odtud až do kempu u jezera to bude "pochod smrti". A taky že jo. Nezáživné tupé dupání po široké tvrdé cestě, kde není nic zajímavého. Takové jsou návraty z hor vždycky.

Scházíme po silnici kolem strže, kde se v hloubce divoce valí řeka. Dole pod serpentinami odpočíváme na obrovském kameni u cesty a posíláme domů nějaké esemesky. Procházíme meruňkovým sadem a jsme u jezera Iskanderkul. Ještě dojít na druhou stranu kde je turbáza a tady už naše putování Fanskými horami končí. Sem by pro nás mělo zítra přijet auto, co jsme si domluvili u Rufíny.

Správce kempu se hned zajímá o to, kde jsme všude byli. Když slyší, že jsme vylezli na Energii, rozpovídá se o tom, jak tady ve Fankách jako malý potkával Arno Puškáše, známého horolezce od nás z Vysokých Tater. Na nás Čechoslováky tu vůbec hodně vzpomínají. Než tady vypukla v devadesátých letech občanská válka, jezdilo sem z Československa hodně horolezců. A že už jsme dávno rozdělení na Čechy a Slováky? To je moc nezajímá. Pro ně jsme pořád Čechoslováci. Na to slyší.

Ubytování se nám zdá jako největší luxus (8). Prostorné chatky s několika místnostmi, drátěné postele, čisté povlečení, pivo Baltika. Co víc si přát?

Utahaný, špinavý, splavený od slunce, chudší o sedm kilo, sedím na lavičce před chatkou. S Baltikou v ruce pozoruju západ slunce nad horami za jezerem. V hlavě se mi honí myšlenky na všechno, co jsme prožili, a jsem spokojený. Upíjím pivo z plechovky a říkám si: "Stálo to za to! Díky!"

Na čaji u Chabiba. (foto: Franta)
Na čaji u Chabiba.foto: Franta
Později jdeme na večeři do místní jídelny. Partička Rusů, co jsme je před dvěma dny potkali, sedí u vedlejšího stolu a nebaví se s námi. Po večeři přichází tři místní pánové a německý pár. Po chvíli nás zvou ke svému stolu a objednávají láhev vodky. Družba začíná.

Všichni tři jsou z Dušanbe. Dělají vodovodní instalace nebo tak něco a teď jsou tu na dovolené. První dva jsou Tádžici. Ten upovídanější z nich je synem učitele a zajímá ho kultura. Puškin, Goethe, ví kdo to byl Fučík a že překládal z perštiny. Chabib, poslední z trojice, je arab. Má doma tři manželky a ostatní si ho trošku dobírají, že si může vzít ještě jednu, jestli mu to nestačí.

Popíjíme vodku a bavíme se o všem možném. Od německých fotbalistů až po dávné perské filozofy. Vodka dochází, objednáváme koňak. U každé skleničky pronese jeden z nás přípitek: na družbu, na Fanské hory, na vlast, na naše rodiny, … Než se dostane na všechny, je láhev koňaku taky skoro prázdná a my trochu veselí. Ptáme se našich nových známých, jak to, že jako muslimové pijí alkohol? Na to oni odpovídají, že jejich básník a filozof Omar Chajjám už kdysi ve dvanáctém století řekl, že s dobrými lidmi se pít může!

Zvou nás na čaj a sušenky k nim do chatky. Dobrá zábava pak pokračuje i tam a rozcházíme se až kolem půlnoci. Škoda že už zítra odjíždíme.

úterý, 14. srpna 2007 (16. den)

Na drátěných postelích se spí náramně a vůbec se nám nechce vstávat. Balíme a čekáme na telefon od Rufíny. Měla nám sem do kempu zavolat, ale neozývá se.

Před polednem přijíždí domluvený řidič s dopisem od ní. V něm nám píše, že chce za dopravu do Dušanbe 240 dolarů. Je v tom asi započítaná i cesta od Alaudinských jezer sem k Iskandarkulu, s čímž jsme však nepočítali a už ani tolik peněz nemáme. S pomocí šoférova mobilu to řešíme se spolupracovníkem Rufíny. Nakonec si necháváme jen něco málo dolarů na hotel a zbytek putuje do obálky pro Rufínu. Na pokrytí nákladů by jí to mělo stačit.

Nakládáme batohy do otřískaného UAZu a odjíždíme. Směr Dušanbe. Po pár desítkách kilometrů začíná auto nějak hůř řadit. Zprvu to není nic tragického, ale postupem času se to zhoršuje. Jedeme ještě několik kilometrů až na hlavní silnici, kde řidič zastavuje a otvírá kapotu. V zápětí je problém jasný. Praskla trubička od spojkového pedálu. Šofér nad tím chvíli dumá, načež prasklinu zkouší zalepit lepidlem, které vyhrabal někde v autě. Kapalina však při každém sešlápnutí pedálu stříká dál a nám se v hlavách začínají honit myšlenky, jak se do Dušanbe dostat jinak. Ještě že máme do odletu jednodenní rezervu.

Malí Tádžikové. (foto: Verča)
Malí Tádžikové.foto: Verča
Řidič to však nevzdává. I přes rachot převodovky při každém řazení zkouší jet dál. Po chvíli to však otáčí a jedeme zpět. Vracíme se po hlavní silnici asi dva kilometry, míjíme odbočku, odkud jsme přijeli, a pokračujeme dál až do vesnice, kde vjíždíme do dvora autoopravny. Jedna menší bouda, pár aut okolo. Všechno se opravuje venku. Zrovna tu jeden kluk v prachu na zemi svařuje výfuk a druhý rozebírá karburátor.

Vypadá to na delší pauzu. Sedíme ve vedlejší jídelně u stolu pod stromem a Verča píše omluvný dopis Rufíně, ve kterém vysvětluje, proč posíláme míň peněz. Dáváme si něco k jídlu a u toho pozorujeme dění v opravně a hlavně kolem našeho auta. Tři chlapi, včetně našeho řidiče, diskutují u otevřené kapoty a pokoušejí se různými způsoby prasklinu utěsnit. Zkoušejí různé objímky a těsnění, ale bez úspěchu. Chtě nechtě musí trubičku vymontovat. Kluk s autogenem ji svařuje a opravená putuje zpět na místo. Můžeme pokračovat.

Vyrážíme tedy znovu na cestu a doufáme, že už to bude bez problémů. Jedeme takových třicet čtyřicet kilometrů, když se auto bez varování zastavuje. Řidič chvíli zkoumá motor a pak hlásí, že nám raději stopne nějaké auto a domluví odvoz do Dušanbe.

Několik plných aut projíždí kolem, než zastaví tři mladí kluci ve dvou autech. Náš řidič s nimi domlouvá odvoz a dává jim část peněz, které jsme mu zaplatili za cestu. Hotové, domluvené. Batohy překládáme do jednoho auta a my se soukáme do druhého, abychom byli všichni pohromadě.

Ve třech se na zadních sedadlech trochu mačkáme, ale hlavně že jedeme dál. Vepředu sedí Ali a jeho kamarád, který řídí. S druhým autem jede další jejich známý. Vozí prý takhle auta snad odněkud z Ruska a doma je pak prodávají.

Stejně jako při cestě do hor zastavujeme na odpočinek u pramene minerálky kousek před sedlem Anzob a dáváme si meloun. Podruhé Ali zastavuje v serpentinách na druhé straně sedla, kde u silnice místní děcka nabízejí takové bílé kuličky velikosti pětikoruny. Mají být uplácané z jogurtu a vysušené. Jsou strašně tvrdé. Žmoulám pak jednu v puse ještě aspoň hodinu.

V podvečer se blížíme k Dušanbe. Z dlouhé cesty po horských silnicích jsou auta špinavá a pokrytá vrstvou prachu. Zastavujeme u "myčky aut", což jsou dva kluci s hadicí, kartáčem a hadrou. Zatímco se ti dva činí, z typického podřepu je pozorují čekající řidiči a další přihlížející. Pořád je tu hlouček lidí a ve frontě dvě až tři auta. Když skončí umývání, přichází řada na smlouvání o ceně. Je u toho hodně dohadování a hledání zbylé špíny i na těch nejméně přístupných místech auta.

S Alim (úplně vpravo) a jeho kamarády.
S Alim (úplně vpravo) a jeho kamarády.
V čistém autě projíždíme předměstími Dušanbe. Potkáváme dvě policejní hlídky stojící u silnice nebo na křižovatce. Z té první si kluci nic nedělají a ujíždí vesele dál. U té druhé ale raději zpomalují. Tihle by je prý mohli honit.

Ptáme se Aliho, jestli by nás mohl zavézt do hotelu, kde jsme spali už po příletu. Ten o tom ale nechce ani slyšet. Jsme přece jeho hosté a budeme tedy bydlet u něj. Jak řekl, tak udělal.

Přijíždíme na ulici Schmidta, kde Ali bydlí. Nové stavení s malým dvorkem, který přechází v zahradu s bujnou vegetací. Vzadu další domek, kde bydlí celá rodina.

Ukládáme batohy do místnosti, kde budeme spát, a seznamujeme se s Aliho rodinou. Pak nám ukazují baňu, kde se můžeme osprchovat. Toho velice rádi využíváme, protože po celodenním cestování jsme řádně zaprášení a teplou vodu už jsme neměli dva týdny. Následuje bohatá večeře a pak už se ukládáme ke spánku. Před spaním ještě chvíli sledujeme místní programy v televizi, ale za chvíli už spíme.

středa, 15. srpna 2007 (17. den)

Snídáme v zahradním altánku, který je středem celé domácnosti. Vyvýšená podlaha, na zemi koberce a polštáře, uprostřed nízký stolek, jednoduchá střecha proti slunci. Sedí se na zemi, jídlo se podává ve velkých mísách doprostřed stolku a každý si bere, kolik chce. A nikdy u toho nesmí chybět čaj. Po jídle se polehává na polštářích, popíjí čaj a jeho zbytek z misky se leje přímo do strouhy protékající pod altánem. Všechno v klidu a pohodě, nikdo nikam nespěchá. Čas tu nemá moc velkou cenu, jen si tak si klidně plyne.

U jídla s námi sedí Aliho mladší bratr, sestra, švagrová od staršího bratra, máma i babička. Prostě všichni co jsou zrovna doma. Dovídáme se, že se Ali bude za dva týdny ženit. Ukazuje nám fotku svojí nastávající, kterou však jinak než na této fotce neviděl. Mohl si prý vybrat i jinou nevěstu, ta ale byla z venkova a to nechtěl. Vybral si tedy tuhle z města. V tom prázdném stavení, kde jsme spali, budou po svatbě bydlet.

Po snídani nás Ali bere na bazar. Chceme se tam podívat a koupit sobě a blízkým doma něco na památku. Proplétáme se spletí úzkých uliček mezi stánky a obchůdky, kde musíme dávat dost velký pozor, abychom se navzájem neztratili. Na tomhle bazaru se prodává hlavně oblečení, boty, keramika, a věci do domácnosti. Pro známé doma kupujeme čajové misky, mandle v peckách a pro sebe zdejší tradiční pokrývky hlavy.

Aliho bratr. (foto: Zuzka)
Aliho bratr.foto: Zuzka
Při zpáteční cestě se ještě zastavujeme v krámku se svatebními šaty, kde si Verča i nějaké zkouší. A hned vedle nás prodavačka obléká do místních slavnostních kabátů oba dva.

Cestou k autu procházíme ještě technickým tržištěm, kde se dá koupit cokoliv od koleček do hodinek po ozubená kola velikosti pneumatiky. Drobný elektroinstalační materiál i kabely silné jak ruka. Prostě všechno, co si jen člověk dovede představit.

Skoro tři týdny, co jsme tady, jsem se neholil. Už je to nepříjemné a zvlášť tady ve městě si připadám dost divně, protože tu, na rozdíl od mých dřívějších představ, skoro všichni muži chodí oholení. Na zpáteční cestě to tedy bereme oklikou přes holičství.

Chvíli čekáme, než na mě přijde řada. Sedám si do křesla, holič se ptá, jak to bude a dává se do práce. Je to úžasně příjemný zážitek. Sedím v pohodlném křesle, v zrcadle pozoruju holičovo počínání a "chrochtám blahem". Pěna, štětka, břitva, voda po holení. Klidně bych tu seděl až do večera, taková je to slast.

Před holičstvím Ali potkává svého strýce a ten nás hned zve k sobě domů a ukazuje nám celou svoji zahradu, kde ochutnáváme jeho okurky, meruňky, fíky. Pak už se vracíme k Alimu domů na oběd.

Po obědě se Ali nějakou dobu baví se svými známými, kteří pracují na jeho novémdomě, zatímco on se celý den věnuje nám. Když je vše vyřízeno bere nás za město k jezeru, kde se dá koupat. Jede s námi i jeho kamarád ze sousedství, který včera řídil auto.

Bereme s sebou duši z kola nákladního auta a po cestě kupujeme meloun. Plaveme, poleháváme na nafouklé duši nebo na břehu pod stromy, jíme meloun, pozorujeme malé děcka skákající do vody. Verča s Alim plavou až na druhou stranu jezera a pak se vracejí po břehu zpátky. Pohoda, klídek.

Cestou "domů" zastavujeme u tržnice s jídlem. Ochutnáváme nějaké zdejší dobroty a kupuju našim domů lepjošky.

U Aliho doma. (foto: Franta)
U Aliho doma.foto: Franta
Proplétáme se městem a Ali na každém rohu někoho zdraví. Dřív prý býval taxikářem a tak tu zná hodně lidí.

Jízda městem je velice zajímavá. Na širokých silnicích, kde mohou jet v jednom směru až čtyři auta vedle sebe, nejsou namalované žádné pruhy. Jen obrubník odděluje oba směry. Auta se na naše zvyklosti chaoticky proplétají mezi sebou, zastavují, kde se jim zachce, troubí na sebe navzájem nebo na kolemjdoucí. Na křižovatkách těchto širokých silnic jsou semafory, ale neodbočuje se na nich doleva. Kdo má takovou potřebu, odbočí naopak vpravo a po chvíli je v dělícím pásu mezera, kde se otočí do protisměru. Funguje to překvapivě dobře.

Podvečer trávíme u Aliho doma. Jíme, popíjíme čaj, povalujeme se na polštářích a povídáme si s domácími. Už za tmy nás pak Ali veze na noční prohlídku města.

Po návratu je čas připravit se na odlet. Letí nám to ve čtyři ráno. Pomalu přebíráme všechny naše věci a balíme batohy. V tom přichází Aliho sestra s mámou a k našemu velkému překvapení nám dávají dary. Každému dvě misky na čaj. Žádné obyčejné, jaké jsme si koupili dopoledne na bazaru nebo z jakých jsme pili u oběda, ale nádherně malované. Holky ještě od Aliho sestry dostávají sponky do vlasů. A já, ač vlasů pomálu, nakonec taky. To abych je mohl někomu dát.

Docela nás to zaskočilo a nejsme na to připravení. Nemáme nic, co bysme jim mohli dát na oplátku. Verča našla aspoň nějakou drobnost pro Aliho sestru.

Kolem půlnoci se loučíme s domácími a Ali nás veze na letiště, kde s námi čeká až do odletu.

Odletová hala je ještě zavřená. Sedíme skoro dvě hodiny na obrubníku před halou. Je horká letní noc. Moc nemluvíme. Jen občas někdo prohodí nějaké to slovo. Hlavou nám víří všechno, co jsme s Alim prožili. Ač to není ani dva dny, kdy jsme ho náhodou poznali, zdá se to jako neuvěřitelně dlouhá doba. Byl to čas, který se neměří na hodiny a dny, ale na zážitky. A těch máme, jako bychom tu byli od nepaměti. Všechno, co bylo před tím, vybledlo a zdá se dávnou minulostí.

Otevírají halu. Přesouváme se dovnitř a řadíme se do fronty na odbavení. Ali jde s námi. Stále bez velkého hovoru se posouváme frontou až ke skleněné přepážce, za kterou už Ali nemůže. Všichni tři se s ním loučíme obětím. Ali je klidný. Prostě to tak musí být. Ale my tak úplně klidní nejsme.

Teď už sami postupujeme k dalším dveřím, ale Ali stále čeká venku před skleněnou přepážkou. Než projdeme dalšími dveřmi, loučím se s Alim ještě gestem. Pak už se posunujeme za dveře a Ali se nám ztrácí z dohledu.

Reinhold Messner v jedné svojí knize píše, že po každé výpravě v člověku zůstává velká černá díra. Tím větší, čím silnější byli zážitky. Nezbývá než souhlasit, protože když naše letadlo za ranního rozbřesku stoupá nad Fanské hory, začínám cítit prázdnotu…


PS: Po návratu jsme Alimu jako svatební dar poslali keramické hrnečky a "klbaňku" se kterou se u nás dřív chodívalo pro Štengar.

František Valíček


poznámky:
(1) Zpáteční letenka Praha – Jekatěrinburg – Dušanbe: 19500 Kč
(2) Ubytování v hotelu Dušanbe: 10 USD/os./noc
(3) Kurz Somoni: 6 Kč
(4) Benzín do vařiče: 2,6 l
(5) Cesta autem z Dušanbe do kempu Artuč: 27 USD/os.
(6) Poplatek za vstup do hor: 50 USD/os.
(7) Ubytování v kempu u Alaudinských jezer: 1 USD/os./noc
(8) Ubytování v kempu u jezera Iskanderkul: 50 somoni/chatka

<<< předchozí díl


© | RSS rss.gif