Jaké to bylo v Tádžikistánu? (2. část)

<<< předchozí díl

další díl >>>

sobota, 4. srpna 2007 (6. den)

Když jsme se včera bavili s našimi novými známými, poradili nám, kam se vydat na aklimatizační výstup. Je to sedlo asi 3 hodiny cesty ve výšce kolem 3500 m. Dopoledne tedy odpočíváme v kempu a po poledni vyrážíme do sedla, kde chceme přespat. Jdeme jen na lehko s nejnutnějšími věcmi. Co nepotřebujeme, necháváme v kempu.

Nad kempem přecházíme přes rozbahněnou louku a dravou říčku, valící se s hukotem údolím. Obcházíme výrazné skalní žebro a za ním odbočujeme doleva do postranního údolí, kudy vede cesta do sedla a podle rady se i tady držíme vlevo.

Začíná mě pobolívat hlava. Počínající obtíže z výšky a nedostatku tekutin zaháním u malého potůčku, kolem kterého zrovna jdeme. Pít se musí, i když moc žízeň nemám.

Holky jdou v družném hovoru mělkým údolíčkem. Tak je nechávám a jdu po hřebínku asi sto metrů vedle nich. Asi po hodině jsem nahoře na hřebeni. Zatím co čekám na holky, zkouším zapnout telefon. Prý by tu měl být signál. Slabý, ale je. Na několikátý pokus se mě daří poslat zprávy domů, že jsme v pořádku, a popřát známému k narozeninám. Večerní preventivní dávkou slivovice si dnes připiju na jeho zdraví.

Přicházejí holky. Ještě nějakou chvíli odpočíváme, dnes přece není kam spěchat. Pak obcházíme skály a za chvíli už vidíme sedlo. Nejdřív si to míříme přímo k velkému balvanu uprostřed svahu, kde to vypadá na dobré místo na spaní. Pak ale jdeme dál ke sněhovisku, musíme ještě nabrat vodu. Až se večer ochladí, sníh ztuhne a voda nepoteče.

Už od balvanu pozorujeme dvě postavy přicházející z údolí. Zatímco nabíráme hrníčkem vodu, přicházejí až k nám a poznáváme v nich naše nové známé, Viktora a Janu. Byli dnes na výšlapu v údolí, prý moc pěkném, na druhé straně tohoto hřebene a přišli přespat za námi.

Kousek od sněhoviska je plácek pro bivak jako dělaný. Shazujeme batohy, stavíme stany a jdeme na průzkum okolí. Každý někam jinam. Jdu do sedla o pár metrů výš. Nevím proč, napadá mě, že to vyběhnu. Prvních patnáct dvacet kroků je to dobrý, pak už ne. Rychlý pohyb mně v okamžiku připravil o všechny síly a téměř se mně podlomily nohy. Mžitky před očima, opírám se rukama o kolena, lapám po dechu a snažím se zmátožit. Těch pár metrů nahoru už pak jdu hezky pomalu. Jak vidno, zatím jsme se moc neaklimatizovali.

Začíná se šeřit, sedíme u stanů, vaříme večeři a povídáme si s Viktorem a Janou. Viktor vykládá, jak tady z tohoto místa asi před deseti dny nastupovali s jeho spolulezcem Romanem do cesty na vrchol nad námi. Lezli to pak několik dní, spali přímo ve stěně a při slaňování zažili dost nepříjemnou bouřku. Tady v okolních horách lezou už měsíc a za dva dny odjíždí zpátky do Dušanbe a potom domů. Taky popisují, jak se zúčastnili záchranné akce, když tu jednu ruskou lezkyni zasáhl padající kámen. Nepřežila!

Oba jsou z Olomouce. Svět je ale strašně malý. Došli jsme na to, že Viktor si od Verčinýho bráchy před časem kupoval nějaký lezecký matroš a o Zuzce zase slyšeli, když v zimě spadla v Tatrách.

Klábosíme až do noci.

neděle, 5. srpna 2007 (7. den)

Po snídani balíme bivak a sestupujeme do kempu. Tam jsem asi za hodinu a půl a uvažujeme, jestli jít k Mutnému jezeru už dnes nebo až zítra ráno. Lenost přeci jen vítězí a zůstáváme v kempu. Užíváme si místní sprchy, i když je to jen ledová voda z potoka. V příštím týdnu nic lepšího už nebude. Zuzka si ošetřuje puchýře a celkově si dáváme "oraz".

Od lidí v kempu se dovídáme o poplatku, který je prý potřeba zaplatit za vstup do hor (6). Nevíme, jestli to někdo bude kontrolovat, ale raději neriskujeme problémy. Platíme to přes Rufínu, ale potvrzení dorazí zpátky do kempu až za tři dny a budeme si sem pro něj muset přijít. Když už jsme u toho placení, platíme Rufíně i za kemp (7) abychom se ráno už nezdržovali. A taky si u ní domlouváme odvoz zpátky do Dušanbe. Auto pro nás přijede do kempu u jezera Iskanderkul.

V čajovně u jezera. (foto: Verča)
V čajovně u jezera.foto: Verča
Odpoledne se jdeme podívat k Alaudinským jezerům. Jsme domluvení s olomoučákama, že se tam pak všichni potkáme v čajovně. Chtějí si tam objednat šašlík na zítřejší oběd. Nějakou dobu se touláme kolem jezer, skáčeme po balvanech na břehu a obdivujeme jejich tyrkysovou vodu. Pak se vracíme k čajovně.

Zdravíme se s chlapíkem, který to tu vede. Se mnou si podává ruku, holky zdraví jen gestem. Je to učitel ze školy tady v údolí. Teď se ale ve škole neučí a on se živí provozem čajovny. Děcka už tu sedí u čaje a sušenek. Přisedáme k nim na koberec a čas příjemně ubíhá. Popíjíme čaj, pojídáme sušenky, ochutnáváme i nějaké to místní pivo a kupujeme vodku na večer.

Po návratu lenošíme u stanů, chystáme se na zítřejší odchod a směňujeme přebytky z našich zásob. Lenošení plynule přechází ve večírek, který končí kolem půlnoci z nedostatku vodky.

pondělí, 6. srpna 2007 (8. den)

Hned po ránu tečou slzy. Jana rozlila ešus s krupičnou kaší, kterou jsme jim včera dali. Po měsíci konzumace místních lepjošek, se na ni tak moc těšila, že nehodu s ešusem obrečela.

Balíme. Máme jen dva ledovcové šrouby. Viky nám půjčuje ještě dva další, abysme jich měli dost aspoň na dva štandy. Prý se nám budou při výstupu na Energii hodit. Oni už je nebudou potřebovat, když se zítra vrací do Dušanbe, a až se vrátíme, přivezu mu je do Olomouce.

Údolí k Mutnému jezeru. (foto: Franta)
Údolí k Mutnému jezeru.foto: Franta
Před poledne se loučíme a vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Míříme k Mutnému jezeru a zdejším nejvyšším horám, které jej obklopují. Chceme vystoupit na pětitisícový vrchol Energie, druhé nejvyšší hory Fanských hor. Jdeme vstříc jinému světu. Ledovému, osamělému, přesto nádhernému. Před sebou vidíme celou naši dnešní cestu vedoucí údolím přes tři výšvihy a končící mezi kopci. Tam někde, schované za horizontem, se ukrývá Mutné jezero – náš základní tábor pro výstup.

K jezeru to máme tak tři čtyři hodiny chůze. Míjíme čajovnu, kde jsme včera seděli, a pokračujeme dál. Skoro celou cestu jdeme každý sám, svým tempem a se svými myšlenkami. Setkáváme se až nahoře pod impozantní stěnou Zámku. Odtud už je to k jezeru jen kousek.

Je tady celkem dost stanů. Jsou porůznu schované za kameny a v prohlubních tak, že některé nejsou ani vidět. Stavíme stan na rovném plácku kousek od břehu. Je tu pěkným výhled na jezero a za protějším hřebenem vykukuje vrchol Energie ozářený podvečerním sluncem. Tady dole u jezera už je ale šero. Z okolních hřebenů se na jezero spouštějí stíny, které dodávají této scenérii zvláštní atmosféru.

S přicházející tmou jdeme spát. Zítra začne s výstupem.

úterý, 7. srpna 2007 (9. den)

Ráno nad Mutným jezerem. (foto: Franta)
Ráno nad Mutným jezerem.foto: Franta
Část zásob, které teď nebudeme potřebovat, necháváme u jezera. Je tu na to příhodná díra v jedné ze skalek. Po kamenné hrázce oddělující část jezera se dostáváme na druhou stranu na velkou kamenitou pláž protkanou potoky. Pak už je to jen do kopce. Nejdříve podle mužíků na ledovcovou morénu a pak po ledovci samotném. Nenavazujeme se a ani mačky nejsou nutné, stačí zakopávat špičky bot do sněhu.

V polovině ledovce cesta uhýbá doprava na hřeben a po něm do sedla mezi Energii a Čimtargu. Je to celkem jasné. I tak tu pro jistotu na vyvýšenině stojí výrazný mužík s modrým plastovým kýblem na hlavě. Ten se nedá přehlédnout. U něj čekáme na Verču, která měla včera nějaké zažívací potíže a dnes jí to jde pomaleji. Po svačině šlapeme dál pěšinou vychozenou v suťovisku. Kolem poledne jsme na tábořišti asi 200 metrů pod sedlem.

Nikdo tu není. Super. V "kuchyni" někdo nechal i zásoby – cukr, rýže, pohanka, mouka, sojová omáčka – všechno pěkně uzavřené v PET lahvích. Hlavně cukru hojně užíváme. Po obědové siestě se holky dál vyhřívají na sluníčku. Já se jdu projít nahoru do sedla.

I tady by se dalo stanovat, jen tu dost fouká. Sedlo je ploché, na jedné straně uzavřené kolmou stěnou Čimtargy. Zatímco nahoru mně to trvalo hodinu, dole jsem za patnáct minut. Ze sedla sestupují i dvě dvojice, které právě slezly z Energie. Ty jsou ještě rychlejší. Sjíždějí sněhem dolů po zadku.

Do spacáků zalézáme kolem páté odpoledne a ještě za světla usínáme.

středa, 8. srpna 2007 (10. den)

Budík zvoní o půl páté. Zuzka kouká ven a hlásí hvězdy. Jdeme!

Hodinu do sedla. Suťákem ke sněhu, pak asi sedm délek v ledu a nakonec jedna mixová délka. Lezu na prvním. Holky mě jistí zespodu. Natáhnu délku, zašroubuju dva šrouby, na nich vyrobím štand, zajistím holky. Ty zruší dolní štand, já je jistím než dolezou ke mně a tak pořád dokola. Vypůjčené šrouby jsou k nezaplacení. Bez nich by to nešlo.

Tady už po sněhu. (foto: Franta)
Tady už po sněhu.foto: Franta
Sklon svahu se stále zvětšuje, ubývá zmrzlého sněhu a přibývá tvrdého ledu. Jsem v poslední ledové délce před závěrečnou mixovou pasáží. Už jsem skoro nahoře. Lezu po předních hrotech stoupacích želez, když mně náhle chytají úporné křeče do břicha. Zrovna na tak blbém místě. Zasekávám oba cepíny, dřepím jen na špičkách maček a skučím. Co teď? Přece se tu neposeru! I kdyby se mě podařilo stáhnout kalhoty, holky pode mnou by to asi schytaly. Po několika protrpěných chvílích největší nápor křečí přece jen trochu polevuje. Dolézám těch pár metrů na plošinu k velkému šutru. Rychle obhodit lano kolem šutru, odvázat bederní pás sedáku, stáhnout kalhoty… Ach, to je úleva!

Dobírám holky a dolézáme poslední skalní délku. Je jedna hodina a jsme na vrcholu 5120 metrů vysoké Energie. Prostorná plošina bez sněhu jen s malou skalkou. Tam je nejvyšší bod. Pusa s gratulací spolulezkyním a společná vrcholová fotka. Je pěkné oblačné počasí, bezvětří a teplo. Kocháme se výhledem na hory všude kolem nás. Koukáme po okolí nebo jen tak ležíme na zádech a vyhříváme se na slunci. Je tu neuvěřitelná pohoda. Jako nic uběhnou dvě hodiny a nám se odsud pořád nechce.

Dolů většinu cesty slaňujeme. Od našich předchůdců jsou tu po šedesáti metrech slaňovací smyčky. Máme ale jen jedno lano, které nám při slanění tak daleko nedosáhne. Musíme si na poloviční vzdálenosti dělat ještě vlastní štandy. Z nich pak holky slaňují a jistí mě zespodu, když slézám k nim.

Teprve dole v sedle se dostavuje uvolnění z celodenního vypětí. Zastavujeme se u skupiny Rusů, kteří půjdou nahoru zítra. Ze sedla chvílemi i běžíme a u stanu jsme za deset minut.

čtvrtek, 9. srpna 2007 (11. den)

Zuzka v kuchyni. (foto: Franta)
Zuzka v kuchynifoto: Franta
Dnes je odpočinkový den. Vstáváme, až když se nám chce. Po poledni scházíme dolů k Mutnému jezeru. Jinak skoro nic neděláme. Jdu se jen podívat, kudy vede cesta na Zámok. To je taky pětitisícovka a zítra tam chceme se Zuzkou zkusit vylézt. Verča s námi nepůjde. Necítí se na to. Půjde se podívat do kempu u Alaudinských jezer, kde by už Rufína pro nás měla mít slíbené potvrzení o zaplacení poplatku. Se Zuzkou jdeme spát ještě za světla.

pátek, 10. srpna 2007 (12. den)

Se Zuzkou vstáváme o půl čtvrté. Snídáme a pijeme spoustu čaje, zatím co Verča rozespale přihlíží ze spacáku. O tři čtvrtě na pět vyrážíme. Ve světle čelovek nám cesta suťoviskem rychle ubíhá. Při rozednění jsme už celkem vysoko. Zprava obcházíme stěnu, která se před námi tyčí a drápeme se nahoru svahem s drobným kamením, které pod nohama stále ujíždí. Dva kroky nahoru, jeden dolů.

Kolem deváté jsme u ledovce. Držíme se stěny po jeho levé straně až k takovému žlábku, ze kterého se neustále sype drobný štěrk. Tady traverzujeme dvě délky doprava. To už se jistíme ze štandu do štandu. Pak lezeme zase přímo nahoru ke skále, kolem které ledovec zatáčí někam doleva, kam už nevidíme. Držíme se pořád levé strany ledovce. Tak si to pamatujeme z nějakého popisu, co jsme četli, a tak to ze spodu vypadalo lepší. Nebyla to ale asi nejlepší volba.

Čím jsme výš, tím je led horší. V jednu chvíli slyšíme pod sebou v ledu téct vodu a led nepříjemně duní. Rychle odtud pryč. Lezení je čím dál tím víc obtížnější. Ještě jedna délka a je konec. Dál už to nejde. Končíme u skaliska, kolem kterého se ledovec obtáčí. Vpravo séraky, vlevo kolmá skála, mezi tím, ledovec s krustou hladkého vodního ledu na povrchu. Na to nemám ani vybavení ani morál. Ve skále vidím zaraženou skobu, dolézám k ní, ale není to k ničemu. Skoba nedrží a skála kolem taky ne. Opatrně přešlapuju na zledovatělé skalní polici a přemýšlím, co dál. Nahoru to nepůjde, tak musíme dolů.

Dolů je to však horší než to bylo nahoru. Opatrně lezu dolů a Zuzka mě jistí ze štandu asi třicet metrů pode mnou. Tady spadnout, no to by byla jízda. Už jsem u Zuzky, teď to bude lehčí. Dolů leze první Zuzka, já ji jistím shora a pak slézám k ní. Trochu jsme se odchýlili od naší výstupové trasy. Na jednom místě je firn tak hluboký, že Zuzka musí cepínem vykopat skoro metr hlubokou díru, aby se dostala k pevnému ledu, ve kterém drží šrouby už dost pevně. V takové díře by se dalo i bivakovat. Půl hodiny sedím na štandu, jistím a čekám. Slunce praží, umocněné odrazem od sněhu všude kolem. Pěkně se tu asi přismahnu.

Energia (vlevo) a Čimtarga ze Zámku. (foto: Franta)
Energia (vlevo) a Čimtarga ze Zámku.foto: Franta
Ve tři hodiny sundáváme mačky pod ledovcem, ve kterém jsme "bušili" skoro šest hodin. Dolů už to jde jako po másle. Drobný štěrk, který nám ujížděl pod nohama cestou nahoru, se ukázal jako ideální dopravní prostředek pro cestu dolů. Stačí se postavit na svah, udržovat balanc a nechat se ujíždějící vrstvou štěrku dopravit o kus níž. Na jeden krok se tak dá urazit i patnáct dvacet metrů. Když jdeme kolem skalní stěny, kde jsme byli za svítání, dostavuje se euforie. Pískáme si a za Verčou přicházíme zvesela a v povznesené náladě.

I když jsme v podstatě nikam nevylezli, máme z dnešního výstupu radost. Dokázali jsme se otočit, když se nám oběma zdálo, že už by to byl moc velký risk. Tento "nepovedený" výstup je pro nás hodnotnější a dal nám víc, než předchozí výstup na Energii, který byl celkem pohodový. Tohle byl daleko intenzivnější zážitek. A že jsme tu na Zámku "nechali pytel"? Aspoň máme důvod se sem třeba jednou vrátit.

Dopoledne byla Verča v kempu u Rufíny, potvrzení ale nemá. Tádžikové to prý nějak zvorali. Bude až později a přiveze nám ho řidič, který pro nás přijede k jezeru Iskanderkul. S potvrzením moc nepochodila, zato se osprchovala a prolistovala celou bibliotéku, kterou v kempu mají.

Odpoledne se tu dověděla, že Rusům, které jsme potkali v sedle pod Energií a chystali se na vrchol včera, se výstup nezdařil kvůli silnému větru. A taky se tu seznámila s izraelskou výpravou. Uzbeci, kteří jim nesli batohy, protože dnes začal šábes a to židé nesmí pracovat ani nosit batoh, Verču pozvali na večer na návštěvu. Jejich tábor vidíme na druhé straně jezera a židovské zpěvy občas doléhají až sem k nám.

Z návštěvy se vrací někdy kolem desáté. Všichni tři pak sedíme před stanem a pozorujeme hvězdnou oblohu, která je nejkrásnější právě v takto odlehlých místech, daleko od veškeré civilizace.

sobota, 11. srpna 2007 (13. den)

Verča v sedle Kaznok. (foto: Franta)
Verča v sedle Kaznok.foto: Franta
Opouštíme Mutné jezero a vydáváme se na poslední výstup. Musíme přejít sedlo Kaznok, abychom se dostali do údolí vedoucího k jezeru Iskanderkul. Dnes není moc dobré počasí, je zataženo, poměrně chladno a občas spadne pár kapek. Cesta je ale docela dobrá a až poslední krátký úsek do sedla je hodně strmý. S batohem se nahoru škrábeme někdy i po čtyřech a v sedle ve výšce 4040 metrů odpočíváme.

Asi padesát metrů od nás je takový malý vrcholek. To je výzva. Než holky dokoušou tatranku, zdolávám svoji další čtyřtisícovku. No neberte to.

Ze sedla je pěkný rozhled do míst, kde jsme se poslední týden pohybovali. Pod námi za hřebínkem je schované Mutné jezero, vpravo vykukuje vrcholek Zámku a vlevo se vyjímá Energie a majestátná Čimtarga. Někde v údolí tušíme Alaudinské jezera a Rufínin kemp.

Poslední rozhled, pár kroků na druhou stranu a naráz všechno mizí.

Sestup ze sedla do údolí říčky Kaznok je nepříjemný. Takové vymleté koryto, kudy při deštích stéká voda, plno volného kamení. Hodně z kopce a hodně dlouho. Dole už nás pěkně pálí svaly od neustálého brždění. Jít to naopak by musel být opravdu zážitek. Asi bych to i těžko hledal.

Teď, když táboříme dole u říčky a pozorujeme pastevce ženoucího stádo koz po úbočí, v nás ještě doznívají pocity a emoce ze zaledněných vrcholů. Zítra se ale probudíme zase do světa, kde vládne slunce a po ledu a sněhu není ani památky.

<<< předchozí díl

další díl >>>


© | RSS rss.gif