Jaké to bylo v Tádžikistánu? (1. část)

další díl >>>

Všechno začalo tak, že se mě začátkem léta Zuzka zeptala, jestli bych se nechtěl přidat na výpravu do Fanských hor. Plánovaly to už nějakou dobu s její kamarádkou Verčou a sháněly někoho, kdo by jel s nimi. Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, kde to je, ale po pár dnech shánění informací bylo jasno. Chci jet. Tím rozhodnutím bylo to nejdůležitější učiněno a zbývalo zařídit už jen ostatní. Verča už měla celou výpravu nějakou dobu v hlavě a tak to nebyl až takový problém. Domluvit dovolenou v práci, vyřídit víza, koupit letenky, sbalit věci do batohu a letět ...

pondělí, 30. července 2007 (1. den)

Probudil jsem se, když motory našeho TU 154 snížili otáčky a letadlo začalo klesat. Je kolem páté hodiny ráno a Tádžikistán nás vítá úchvatnou podívanou. Nad Pamírem na východě právě svítá a dole pod námi pozorujeme v přibývajícím ranním světle Fanské hory, cíl naší cesty. Obloukem přelétáme nad jejich centrální částí, kterou tak máme jako na dlani. Ledovce a zasněžené vrcholky pětitisícovek jasně září v ranním šeru a celé pohoří vypadá jako obrovská plastická mapa. V průzračném vzduchu, ve kterém se hory zdají být nadosah, pozorujeme kopce a údolí a představujeme si, jaké to tam dole asi bude.

Přistáváme v Dušanbe (1). Toto slovo znamená v tádžičtině pondělí. Ještě před 80 lety tady bylo jen tržiště, kde se každé pondělí konával trh. A podle toho dostalo i nově vzniklé město své jméno, tedy Dušanbe. Dnes má město asi milion obyvatel a je hlavním městem Tádžikistánu.

Hned na letišti se dáváme do řeči s partou pěti Rusů, kteří přiletěli stejným letadlem jako my a mají také velké batohy. Sedíme s nimi na obrubníku před letištěm a řešíme co dál. Jejich vedoucí se jmenuje Saša a mají plány podobné těm našim. Na rozdíl od nás však mají registraci a dopravu do hor domluvenou už dopředu a čekají tady na člověka, který pro ně formality zařizuje. Po jeho příchodu se pak všichni přesouváme taxíkem do hotelu Dušanbe (2) v centru města. Nabízejí nám, že za 40 dolarů na osobu vyřídí registraci i pro nás. Nechceme dát pasy a peníze úplně neznámému člověku a jdeme raději do města hledat ulici Puškina, kde má být kancelář, která registrace vyřizuje.

Nevíme přesně kde to je, tušíme jen směr. Vyptáváme se lidí, ale nikdo taky moc neví. Po dlouhé době hledání se nás cestou z práce ujímá jeden místní chlapík a přivádí nás až ke kanceláři. Tady zjišťujeme, že registrace stojí 35 dolarů a byla by hotová až zítra večer. To by znamenalo, že nestihneme odvoz, který má Saša domluvený na zítřejší ráno a museli bysme si ho shánět sami. Navíc by nás tak cesta přišla mnohem dráž a ztratili bysme spoustu času. Po krátkém rozmýšlení se vracíme zpět do hotelu bez registrace.

Znovu procházíme ulicí Rudaki, která se táhne celým centrem města a kde sídlí všechny důležité instituce. Cestou měníme naše dolary a eura na zdejší Somoni (3) a pak v krámku nakupujeme nějaké pečivo. Všechno jídlo do hor vezeme už od nás, ale není to potřeba. Potraviny jsou tu levné, a pokud člověk nutně nepotřebuje předvařenou rýži, bramborovou kaši v prášku a podobné vymoženosti, dá se tu sehnat všechno potřebné.

Medresa, kam jela Verča s Rusy. (foto: Verča)
Medresa, kam jela Verča s Rusy.foto: Verča
U Rusů na pokoji se pojídá cukrový meloun a k tomu popíjí nějaký jejich likér. Je moc dobrý. Řešíme pořád tu registraci. Nakonec necháváme pasy a 120 dolarů Sorbonovi, který vyřizuje registraci Rusům, s tím, že je s potřebným razítkem pošle do kempu u Alaudinských jezer, kde si je za týden vyzvedneme. Je to trochu risk a prohřešek proti cestovatelské zásadě nikdy nedávat pas z ruky. Aspoň, že máme jejich kopie.

Saša a jeho kamarádi se k večeru chystají na výlet do muzea ve staré medrese kousek od Dušanbe. Verča se tam chce jet podívat s nimi. Zuzka a já jdeme spát. Jsme dost utahaní z dvoudenního cestování.

V pokoji je vedro. Spíme při otevřeném okně a přikrytí jen prostěradlem. Na terase o dvě patra níž vyhrává až do pozdních nočních hodin ryčná arabská muzika. Ještě, že jsme tak unavení, jinak bysme při tom rámusu snad ani neusnuli.

Snídáme spolu s Rusy v hotelové restauraci. Kolem deváté přijíždí domluvené auto, nakládáme batohy a vyjíždíme. U pumpy na předměstí ještě kupujeme benzín do vařiče (4) a pak už jen dlouhá cesta na sever do Fanských hor. Přesto, že jedeme po jedné z hlavních cest v zemi, asfaltový povrch končí kousek za městem a dál už pokračuje jen prašná cesta plná kamení. Silnice se však opravuje. Na mnoha místech je vidět čilý stavební ruch a náš řidič se musí proplétat po různých provizorních objížďkách.

Po několika hodinách přejíždíme sedlo Anzob (3373 m n.m.) a na chvíli zastavujeme u pramene minerální vody hned vedle cesty. O kousek dál, jen taktak objíždíme zpola převrácený Kamaz, což na této cestě není asi žádná vzácnost a nikoho to moc nepřekvapí. Před časem tu Íránci prorazili pod sedlem několikakilometrový tunel, ale je v něm hodně vody a používá se jen když je silnice přes sedlo neprůjezdná.

Odpoledne řidič zastavuje v malé osadě u přístřešku s jídelnou. K jídlu je vývar z hovězího masa a po něm vařené hovězí maso s cibulí, podobné našemu guláši, nebo pohanka. K tomu lepjošky, což jsou docela tuhé pečené placky z kynutého těsta – obdoba našeho chleba, rajčatový salát, jogurt a samozřejmě čaj, ten se tu pije všude a pořád.

Čekání v Chušikatu. (foto: Franta)
Čekání v Chušikatu.foto: Franta
Další, tentokrát neplánovanou, zastávku máme v Chušikatu, kde se opravuje cesta. Čekáme asi hodinu, než buldozery dokončí další část své práce a na chvíli uvolní staveniště nahromaděným autům. Zatím co stojíme, jdu se podívat, co to tu prodávají za žlutou tekutinou ve skleněných nádobách vystavených u cesty. Už několikrát jsme to viděli cestou, ale pořád jsme nevěděli, co to je. Je to benzín. Do hrdla nádrže se strčí trychtýř a kýblem se ze sudu nanosí, kolik je potřeba. Později jsme tak lili do nádrže našeho auta benzín i my.

Pomalu se blíží večer a my jedeme údolím řeky Zjeravšan dál po cestách, kudy kdysi vedla bájná Hedvábná stezka a kudy dávné karavany dopravovaly do Evropy čínské hedvábí. Dál po proudu leží města Pendžikent a za hranicemi v Uzbekistánu pak starobylý Samarkand, jedna z významných zastávek dávných obchodníků na jejich cestě do západních zemí. Hory se tu zdají být divoké, a okolní kopce jsou ve večerním světle úžasně barevné. Různé horniny zbarvují kopce tu do tmavě hnědé, tu do červené, jinde zase do žluté. Se soumrakem opouštíme Hedvábnou stezku a začínáme stoupat po kamenitých cestách do hor.

Prodej benzínu. (foto: Verča)
Prodej benzínu.foto: Verča
Do kempu Artuč přijíždíme až někdy kolem půlnoci (5). Chvíli sedíme v jídelně u melounů a čaje a klábosíme s Rusy. Přijeli sem asi na měsíc a dělají předvoj další velké skupině, která přijede později. Chtějí vylézt na několik pětitisícovek tady v okolí. Saša dělá něco s pohonnými hmotami. Když jsme jim řekli, že nás letenka vyšla na celý měsíční plat, dívali se na nás skoro jako na žebráky, a hned by za nás zaplatili celou útratu v kempu.

Vytahujeme z auta zaprášené batohy a jdeme se ubytovat a pod sprchu. Jsme celí od prachu, jako ty naše batohy, a je to na dlouhou dobu asi poslední šance se osprchovat. Kolem druhé ráno usínáme.

středa, 1. srpna 2007 (3. den)

Vstáváme, když už je slunce vysoko na obloze. Je nádherný sluneční den. Chvíli jen tak zevlujeme na terase a užíváme si tu pohodu. Po snídani, ke které je kromě lepjošek a čaje výborná rýžová kaše s máslem, se jen líně loudáme zpátky k našemu domku a balíme na cestu. Loučíme se s Rusy a něco po poledni odcházíme z kempu. Chceme dnes dojít k jezeru Kulikalon.

Asi jdeme dost pomalu, protože jak tak stoupáme údolím nahoru, předbíhá nás jakýsi čiperný stařík. Jde prý navštívit svého syna, co pase nahoře u jezera ovce.

Postupně se zatahuje, a když se blížíme k jezeru, začíná pršet. Naštěstí je to jen přeháňka, místo na přespání hledáme už zase bez pláštěnek. Vypadá to tu moc pěkně. Jezero Kulikalon je na velké planině a je to vlastně hned několik jezer. Vedle toho velkého je tu spousta malých jezírek a tůní, mezi kterými se voda přelévá soustavou potoků, až nakonec odtéká do údolí, odkud jsme právě přišli. Všude okolo rostou tůje a tak to tu vypadá trochu jako v zahradě.

Osli na planině Kulikalon. (foto: Franta)
Osli na planině Kulikalon.foto: Franta
Večeři vaříme na ohni z tůjí. Ono tady v horách ani žádné jiné dřevo neroste, jen ty pokroucené tůje. Jejich dřevo ale na malém ohňišťátku mezi dvěma kameny moc hořet nechce. Trocha foukání však pomáhá a ušetřený benzín se bude hodit, až nebude žádné jiné palivo. Benzínu do vařiče máme tak akorát na plánovaných čtrnáct dní.

Už skoro za tmy sedíme před stanem a dojídáme svoji dávku rýže s čímsi, když jde kolem starší chlapík, takový ošuntělý a ve starých maskáčích. A hned jestli si může přisednout a že tady někde spává na druhé straně jezera, ale my prý máme velký stan a že by u nás chtěl přespat a pořád dokola podobné řeči. Hned je jasné, že se chce nasomrovat za holkama. Pořád dokola mele svoje a nechce se nechat vyhodit. Už je docela otravný, tak ho začínáme ignorovat. Trvá dobré čtvrt hodiny, než dá pokoj a jde si konečně po svém. Před spaním se jdu ještě podívat směrem, kterým odešel, ale už po něm není ani stopy.

čtvrtek, 2. srpna 2007 (4. den)

Snídani už chceme vařit na vařiči, aby to bylo rychlejší. Ale, není. Vařič nechce pořádně hořet. Metodou pokusu a omylu s Verčou postupně rozebíráme celý vařič do posledního dílu a čistíme trysku i přívodní hadičku. Vařič neznáme, máme ho jen půjčený, a je to boj. Ale po hodině snažení známe vařič dokonale a plamen pod ešusem jen šumí. Verča tak může pustit z hlavy krizový plán, který už promýšlela. Po téhle napínavé epizodě si snídani určitě zasloužíme. Chtěli jsme ušetřit čas a místo toho vyrážíme zase až o půl jedenácté.

Dostáváme se na druhou část planiny, která je úplně rovná a porostlá jen travou. Pase se tu několik oslů, krav a koní. Na druhé straně už rozeznáváme cestu do sedla Kulikalon a míříme přímo k ní. Zvědavě přibíhá malý klučina od stanu domorodců z nedaleké vyvýšeniny, ale nechce se s námi bavit.

Po chvíli výstupu pěšinou nahoru se začínají zpoza kopců ozývat hromy a přichází odpolední déšť. Jít nahoru do sedla v takovémto počasí by nebyl dobrý nápad. Rychle sbíháme zpět na planinu a tam sedíce v pláštěnkách na batozích přemýšlíme co dál. Pršet sice přestává, ale za kopcem hřmí dál a počasí je nejisté. Verča by se ráda podívala k domorodcům, jejichž příbytek jsme viděli na planině. Tak jdeme. Holky si berou batohy s sebou. Já ho nechávám pod pláštěnkou na místě v domnění, že ještě dnes půjdeme nahoru.

Nevíme, jestli nás přijmou, ale přicházíme k nim s nadějí, že s nimi navážeme bližší kontakt a dozvíme se něco o tom, jak se tu u nich v horách žije. Jsou přátelští a zvou nás k sobě do stanu, kde se o nás starají jako o hosty. Zatímco manželka přináší něco k jídlu, hlava rodiny s námi leží ve stanu na kobercích a baví se s námi. U čaje, svařeného mléka, lepjošek, meruněk a našich českých sušenek se bavíme o tom, odkud jsme, jak se jim tu daří a tak podobně.

Naši hostitelé. (foto: Franta)
Naši hostitelé.foto: Franta
Jeho rodina tu žije jen přes léto a jinak bydlí dole v údolí. Mají tři kluky a jednu holku. Občas se sem za rodinou přijde podívat jeho starý otec, který už žije jen dole v kišlaku. Je to ten stařík, kterého jsme potkali včera. Rodina se živí pastevectvím. Patří jim dobytek, co se pase na planině, u stanu mají v ohradě asi dvacet koz a v kopcích se pase asi tisíc ovcí, o které se tam starají dva pastevci.

Jejich letní domov, to jsou jen dva stany. Jeden, kde všichni bydlí a kde nás teď hostí a druhý, ve kterém mají ostatní potřebné věci. Kromě toho, mají před stanem postavenou pec, a o pár metrů dál na druhé straně ohradu pro kozy. Příprava jídla a celý chod domácnosti se odehrává venku před stanem. Většinu věcí k obživě si berou z okolní přírody a všechno, co nepotřebují, v ní zase nechávají.

Zatímco se bavíme s mužem, děcka sedí s námi ve stanu nebo se motají venku, kde manželka chystá hlavní jídlo. Když je hotovo, přinášejí do stanu velkou mísu rýže se zeleninou a s kusem skopového masa a k tomu salát z rajčat a cibule. Je to podobné našemu rizotu. Jíme pak všichni společně a je to výborné.

Škoda, že se ženou se nedorozumíme přímo, neumí totiž rusky. Ve městech ovládají ruštinu všichni, ale tady mluví rusky jen muži, kteří byli na vojně. Přesto se nás nijak nestraní a za chvíli už si zkouší nahodit na záda Zuzčin batoh.

Po jídle se ještě chvíli leží ve stanu. Na to, abysme dnes ještě někam šli, je už dost pozdě a obloha je stále zatažená těžkými mraky, ze kterých občas vypadne nějaká kapka. Vracím se pro batoh. Do sedla už dnes nepůjdeme.

Stloukání másla. (foto: Franta)
Stloukání másla.foto: Franta
Zatím co jsem pryč, život domácnosti se přesunul před stan. Manželka stlouká máslo a kluci zahání kozy do ohrady. Jeden pořád kašle, asi má teplotu a celkově nevypadá moc dobře. Prý to trvá už tři dny. Chvíli se o tom radíme a pak mu dáváme nějaké léky, co máme s sebou.

Je čas odejít. Bylo zajímavé na chvíli nahlédnout do jejich světa a pozorovat, jak se tady v horách lidem žije. Na rozloučenou jim dáváme čokoládu a sušenky a odcházíme zpátky k jezeru najít místo na přespání. Spíme celých dvě stě metrů od včerejšího místa.

pátek, 3. srpna 2007 (5. den)

Vstáváme brzy, abysme se vyhnuli každodennímu odpolednímu dešti, ale po včerejších bouřkách se změnilo počasí. Celý jeho ráz je jiný než v předchozích dnech a změnil se i směr větru z jihozápadního na severní. Vypadá to, že přešla studená fronta, což by mělo přinést pěkné počasí.

Vycházíme kolem osmé. Přes planinu přebíháme jako nic, ale na chodníku stoupajícím do sedla už to jde hůř. Je to dřina ty naše batohy, každou chvíli odpočíváme. Tak jako na začátku každé výpravy trvá tělu několik dní, než přivykne zátěži a smíří se s tíhou batohu na zádech. Na našem výkonu se už asi projevuje i vyšší nadmořská výška. Ale na tu si tělo časem taky zvykne.

Osli s "francouzskými" batohy. (foto: Franta)
Osli s "francouzskými" batohy.foto: Franta
V poledne jsme v sedle (3628 m n.m.) a jsme rádi, že už to máme za sebou. Chvíli po nás přichází z druhé strany skupina starších francouzů. Na zádech mají jen malé batůžky. Jsou tu prý na zájezdě s cestovkou a jejich zavazadla přijedou za nimi. Moc se tu nezdržují nějakými výhledy a chvátají zase dál. Chvíli potom přichází karavana oslů s jejich zavazadly. Zvířata naložená batohy a městskými kufry s kolečkama.

Kluci od oslů se chtějí nechat vyfotit a dávají nám adresu, že jim pak máme poslat fotky. Těžko říct, jestli to dojde. Líbí se jim Verčina teleskopická hůlka a když jim ji podá na podívání, pochopí to tak, že ji dostali a hned by s ní odešli. Rychle je musíme zastavit. To už je v sedle celá karavana. Srovnají náklad na oslech, chrčením je pobídnou a jdou dál stíhat frantíky.

Cestu k Alaudinským jezerům si zkracujeme traverzem po chodníku, který nemáme v mapě a do kempu Vertikal Alaudin přicházíme kolem páté odpoledne. Je to kemp, který tady po celé léto provozují Rusové. Mají tu i buldozer aby mohli každé jaro opravit přístupovou cestu, kterou poničila zima. Je to jejich lezecké centrum v této oblasti.

Hledáme Rufinu Grigorievnu, starší paní, která to tu dlouhá léta vede a u které by už měly být naše pasy. Rufina spí, avšak její pomocník nám po chvíli vysvětlování přináší tři pasy slepené páskou do úhledného balíčku a označené Verčivým jménem. Jsou naše a je v nich i potřebné razítko. Paráda, Sorbon nezklamal. Další paní od Rufiny zaslechla, že jsem z Čech a sděluje nám, že už jsou tu nějací Češi ubytovaní. Ukazuje nám pak, kde mají postavené stany, a celkem těžce nese, že hned nejdeme za nimi.

Nejdřív však stavíme stan a vaříme. Teprve po večeři se jdeme, s flaškou slivovice v ruce, seznámit. Češi jsou prostě všude.

další díl >>>


© | RSS rss.gif